Poslední příspěvky:

Starší příspěvky:

Je pár minut po půlnoci. Asi desetiletá holčička s úlevou vybíhá z temného lesa. Už je skoro u cíle. Uprostřed louky ale zaraženě ztuhne. Číhá tam postava v bílém hábitu. Nebojte, skončí to dobře. Tajemná postava jí ukáže osvětlené auto, kde na ni čeká sladká odměna. To není scéna z laciného hororu, ale finále noční táborové hry. I v dnešním světě propleteném sítěmi mobilních operátorů se každý rok najde dost dětí, které vyrazí do přírody a na dva týdny zapomenou na moderní civilizaci.

Noční bojovka trvala dvě hodiny. Úkol byl zdánlivě jednoduchý: projít tmavým lesem nad táborem na louku ozářenou reflektory automobilu. Ve dne cesta tak na pět minut. Jenže les byl obsazený záškodníky, kteří měli za úkol děti odchytit a vrátit do tábora. I proto děti většinou bloudily potmě. Chtěly se dostat do cíle.

Nakonec se možná víc báli vedoucí. Aspoň v případě hlavní šéfky Dany Paroulkové čekající v cíli to stoprocentně platí. “Pořádně jsem se lekla pokaždé, když za mnou něco šustlo,” přiznává Dana se smíchem. Když v noci ale trnula, kde skončila většina dětí, moc se nesmála. Ze stovky táborníků jich totiž dorazilo jen sedmnáct.

Neztratil se nikdo. Jen málokomu se ale podařilo prorazit až na louku. “Chtěli jsme se tam dostat za každou cenu. Proto jsme se s klukama celou dobu plazili,” vysvětluje svoji bojovou taktiku třináctiletý Jakub Rosenberger z Olomouce.

Poměrně tichý kluk o sobě tvrdí, že je spíš samotář. V Orlických horách mezi obcemi Rzy a Dlouhé, kde se dětský tábor rozkládá, to na něm není poznat. “Olomouc je město, tady je to mnohem zábavnější. Snažím se si to užít,” říká Jakub. Loni byl na táboře poprvé, rozhodně by ale jezdil rád i o dalších prázdninách. “Za dva roky bych už chtěl být vedoucí,” plánuje Jakub. No řekli byste to do samotáře?

Podobné touhy má víc táborníků. Taky patnáctiletý Jan Pobříslo ze Stehelčevsi na Kladensku se chce vypracovat na praktikanta oddílu.

Vůbec je zajímavé poslouchat příběhy jednotlivých dětí. Zatímco olomoucký Jakub se na táboře úspěšně potýká se svým samotářstvím, pro Honzu, který se v kolektivu zjevně cítí jako ryba ve vodě, je letní tábor malým rodinným svátkem. Je totiž z rozvedené rodiny, se sourozenci žijícími v hlavním městě se sice navštěvuje, ale na táboře si své vlastní sestry užije daleko více.

Jako pohodářka působí dvanáctiletá Martina Fialková z Prahy. Říká, že je tvrdohlavá a divná. Nic divného na ní není vidět. Snad jen slušná dávka sebevědomí. Je na tom něco divného?

Jednou by chtěla být herečkou. Už teď má za sebou několik rolí nebo účinkování v klipech skupiny Lucie. Po prázdninách by si ale ráda splnila jiné přání. “Chci být šprtkou. Ráda se učím, ale nejde mi to,” tvrdí trochu teatrálně budoucí herečka. Po jejím prohlášení ji kamarádi hodili oblečenou do bazénu. Kvůli touze po šprtství to však nebylo. Martina jen pohotově sehrála scénku kvůli fotografování pro Deník Impuls.

Martina na tábor dobře zapadla, i když je typicky městské dítě. “Co mi vadí? Pár drobností. Třeba ty blbý polský sítě... ,” stěžuje si. Do tábora totiž nedosáhne signál žádného tuzemského mobilního operátora. A budoucí herečka pořád potřebuje někam volat. Komu? “Kamarádovi a rodičům, aby máma věděla, jak mi je.”

Dana Paroulková organizuje tábory už spoustu let. Pokaždé vymyslí nějaké překvapení. Letos děti vítal kouzelník Pavel Kožíšek, den po noční hře přijel imitátor Petr Martinák.

Málem přijel i prezident. Danu napadlo pozvat mezi děti hlavu státu. “Rád bych přijel, ale můj program je opravdu nabitý i v době prázdnin,” napsal dětem Václav Klaus. Aspoň jeho dopis celé dva týdny visel na čestném místě táborové nástěnky.

Ale prezidenta se táborníci přeci jen dočkali. Po probdělé noci se totiž v rámci celotáborové hry před dětmi objevil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Pochopitelně falešný…

Třeba jste také chtěli na tábor poslat svoje děti a nakonec jste podlehli negativním zprávám médií. Nevěřte jim. Žádné z oslovených dětí si nestěžovalo, naopak. A také rodiče, kteří už si zvykli mít od svých ratolestí pár týdnů volno, jsou v klidu. “V tomhle mám dobré rodiče. Moc se mě nevyptávají, vědí, že sem chci. Kdybych nechtěl, tak nejedu,” líčí Honza Pobříslo. Tak nějak to chodí i v jiných tábornických rodinách. Na táboře se nemůže dít nic špatného, když se všichni navzájem znají několik let.

Jak si mají být ale jistí táborem rodiče dětí, které zatím trávily prázdniny jenom doma? “Důležité je popovídat si s lidmi, kteří tábor organizují,” radí Radek Mika, pravá ruka vedoucí tábora. Na dobrém táboře to tak funguje.

Zdeněk Fekar (Deník Impuls, 26. července 2003)